Vyzyvatel Porsche s krátkým dechem - Lancia LC2 (1. část)
Posted by Pepino on August 17 2008 14:21:42

---

Část první, historie

Když jsem se rozhodl oprášit svou starou autodráhu Ites (z roku 1978), aby i moje děti si mohli užít závodění ve drážce, tak první investice byla do rozšíření dráhy. Jednoduchou cestou bylo zakoupení dalšího veteránského setu, a kvůli ovladačům i napájecího a přechodového setu Faro. Dráha by tedy jakžtakž byla, ale závodit na ni mohli jen tři staré Itesy, které více drnčeli jako jeli. Musel jsem proto investovat do nového závoďáku, a coby naprostý neznalec trhu jsem nejdříve čerpal obecné informace o produktech z recenzí a diskusí na Internetu. Záhy jsem seznal, že autodráhový nadšenci nejvíce skloňují jednu značku - Slot.it.

Rozhodl jsem se tedy právě pro vyzkoušení modelu od této značky, a ze všech které byly k dispozici se mi nejvíce líbila Lancia LC2 ve žlutém zbarvení. Neznalého historie mne zaujala právě ta barva, prostě se mi ta žlutá líbila. Následovalo pak testování na dráze, a zděšení nad neporovnatelnou rychlostí s Itesem i klepáním podvozku na každém spoji jednotlivých dílů dráhy. Lancia šla pak na půl roku do skříně a dráha přešla dlouhotrvající rekonstrukcí. S vydáním červnové novinky od Slot.it, což je tovární, bílá Lancia LC2 v barvách Martini jsem se rozhodl tento model pořádně otestovat a přiblížit čtenářům nejen historii originálních vozů, ale i jeho plusy a mínusy jako autodráhového modelu.







Firma Lancia nebyla nováčkem závodů, a to jak rallye, tak okruhů, a dokonce byla historickým účastníkem série F1 v začátku 50. let, kdy jí šéfoval Gianni Lancia. Posléze jí vlastnila skupina Italcementi, která značku skoro přivedla k bankrotu. Zachráncem se v roce 1969 stal Fiat, který při oživování kdysi úspěšné značky vsadil na vášeň všech Italů - sport. Nejdříve přišli úspěchy v rallye (Fulvia a především úžasný Stratos), a pak se značka vrátila i na okruhy, V letech 1979-81 s modelem Lancia Beta Monte Carlo získala třikrát po sobě titul ve své třídě v Mistrovství světa značek. S přezbrojováním v rallye na model Lancia 037 na počátku osmdesátých let se vedení společnosti rozhodlo dobýt i trůn v Le Mans, a rozhodlo o postupném vývoji závodního vozu skupiny C.





Na začátku vývoje stál model LC1, což byl spyder, vůz s otevřeným pilotním prostorem a s motorem vycházejícím z úspěšného typu Beta Monte Carlo. Problémem byl jeho poloviční objem oproti zvykům v nové skupině C, a proto se musela Lancia poohlédnout v první řadě po novém motoru. Nehledala daleko, ve skupině Fiat se nacházel i jiný výrobce aut i motorů s obrovskými závodními zkušenostmi, navíc jeho pomoc jako dodavatele motorů využili už v začátcích u Stratosu. Ano, byl to Ferrari, kde pro potřeby vozu LC2 navrhli použít 2,4l osmiválec s dvěma turbodmychadly. Na tuningu motoru se účastnil další známý závodní specialista firma Abarth (upravil motor na 3l, s výkonem 805 koní), a návrh šasi byl svěřen firmě Gianpaula Dallary (nyní známého výrobce závodních monopostům, který se proslavil navržením Lamborghiny Miura). A tak v roce 1983 mohla Lancia konečně otevřeně vyzvat Porsche v souboji o vládce skupiny C a zejména o vítězství v prestižním závodě Le Mans. Tím vyzyvatelem byl pak model LC2, a tovární tým se po celou dobu aktivního účinkování (sezony 1983, 84, 85) prezentoval v barvách Martini, a oficiální název týmu byl Martini-Lancia.

Ne vše ale probíhalo tak, jak bylo zamýšleno. V Le Mans se v roce 1983 postavili na startovní rošt tři tovární vozy (s číslem 4 to byla čistě italská posádka Michelle Alboreto, Teo Fabi a Alessandro Nannini, s číslem 5 nastoupili Piercarlo Ghinzani, Hans Heyer, doplněný znovu Teo Fabim, a s číslem 6 zase Alessandro Nannini, Jean-Claude Andruet a Paolo Barilla), přičemž v kvalifikaci prokázali svoji rychlost a zajeli celkem druhý (číslo 4), čtvrtý (číslo 5) a třináctý (číslo 6) nejrychlejší čas. Proti nim ale stála smečka vozů Porsche 956, a to nejenom obligátní tovární tým se třemi vozy, ale i spousta privátních týmů. Po 13 hodinách závodu bylo pro Lancii rozhodnuto - všechny tři vozy pro mechanické problémy byly nuceni odstoupit, a to nejdříve číslo 4 v kole 27, pak číslo 5 v kole 121 a nakonec i číslo 6 v kole 135. Porsche tak drtivě smeklo konkurenci, když z prvních deseti vozů v cíli bylo devět vozů Porsche. Na prvních dvou místech byl přitom tovární tým (vítězem byla posádka Vern Schuppan, Al Gilbert a Hurley Haywood), a jediný konkurent v desítce byl vůz Sauber C7 na devátém místě (a se ztrátou 33 kol na vítěze).

Pro rok 1984 Lancia nechala upravit motor a vylepšit aerodynamiku, s cílem být ještě rychlejší. Odveta ale nemohla být stejně uspokojivá, neboť v roce 1984 Porsche nepřihlásili do závodů tovární tým, a tak konkurenci v Le Mans tvořili soukromé týmy s modely 956. Lancia se tak možná už dopředu cítila vítězem, a skutečně se jí ze začátku dařilo. V kvalifikaci totiž oba tovární vozy (třetí vůz nejel jako tovární ale byl nasazen soukromým týmem Scuderia Jolly Club v barvách BP Residence Malardeau) zajeli nejrychlejší časy, když první byl vůz číslo 4, pilotován pak posádkou Bob Wollek a Alessandro Nannini, a druhý byl vůz číslo 5, s posádkou Paolo Barilla, Mauro Baldi a Hans Heyer. Lancia soukromého týmu se startovním číslem 6 se pak kvalifikovala jako třináctá a její posádku tvořili Xavier Lapeyre, Pierluigi Martini a Giuseppe Gabbiani. V samotném závodě pak dokonce Bob Wollek a Alessandro Nannini byli na průběžném prvním místě, ale mechanické problémy znamenali spoustu času tráveného v boxu, a tak nakonec dokončili závod na osmém místě. Před nimi skončilo sedm vozů Porsche 956, a vítězem se stal tým Joest Racing s posádkou Henri Pescarolo a Klaus Ludwig. Druhý tovární vůz Lancie pro poruchu odstoupil v 275 kole, a privátní žlutá Lancia skončila dokonce v kole 117. Malou náplastí na neúspěch pak bylo nejrychlejší kolo závodu, které absolvoval Bob Wollek.



V roce 1985 byl tovární tým Porsche opět mezi účastníky, a premiéru v Le Mans měl jeho model 962. Lancia se ještě více snažila, auto mělo viditelně změněnou karoserii, ještě výkonnější motor, a pro úspěch byl dokonce angažován i vítěz z roku 1984, Henri Pescarolo. Obligátní čísla 4,5,6, byly opět připraveny, ale nakonec z přihlášených tří továrních vozů došlo k nasazení jen dvou. Posádka Bob Wollek, Alessandro Nannini a Lucio Cesario řídila Lancii s číslem 4, a posádka Henry Pescarolo a Mauro Baldi měla svěřen vůz s číslem 5, přičemž v kvalifikaci si vyjeli třetí a sedmé místo na startovním roštu. V samotném závodě po dobrém startu dokonce první tři kola Lancia vedla (Bob Wollek), ale nespolehlivost a tím i zbytečný čas strávený v boxech znamenali opět ztráty, a oba vozy dojeli za sebou na šestém (číslo 4) a sedmém (číslo 5) místě. Před nimi jako obvykle samé Porsche, s privátním týmem Joest Racing opět v čele (obhájení vítězství s modelem 956). Nový model 962 továrního týmu pak skončil třetí.

Po tomto neúspěchu se Lancia stáhla ze závodních okruhů a nikdy se už do Le Mans jako tovární tým nevrátila, a rovněž ukončila svoji účast v šampionátu skupiny C. Ve třech sezónách dosáhla jen na dvě vítězství, to první bylo na 1000km v Imole (1983) v evropském šampionátu s posádkou Teo Fabi a Hans Heyer, kde ale chyběla špička z mistrovství světa na čele s továrním týmem Porsche, a druhé bylo na 1000 km Kyalami (1984) s posádkou Ricardo Patrese, Alessandro Nannini. I tady chyběla konkurence, když byl v závodě pouze jediný vůz Porsche privátního týmu.

Po roce 1985 se vozy účastnili závodů v barvách soukromých týmů, a podstatný úspěch už nezaznamenali. Vždy byly rychlé, s omezenou spolehlivostí. Jako vyzyvatel Porsche tedy Lancia v reálném světě závodění neuspěla, ale může se o to znovu pokusit ve světě autodráhových závodů. Stojí za ní totiž firma Slot.it, rovněž výrobce modelů Porsche 956 a 962, takže podmínky by měli mít stejné. Jak ale skutečně Lancia LC2 na autodráze jezdí, to se dozvíte ve druhé části článku, včetně letmého srovnání s Porsche 956.

Článek napsal:
Marian